NUO -Dixie and The Gang

 

Sleduje-li člověk pozorněji domácí vývoj nějakého žánru téměř půl století, postupně si zformuluje pár přání dočkat se tuzemské obdoby něčeho, co ho zaujalo v žánru na světové scéně. Vždy jsem si přál, aby se také v našem jazzu objevily nápady, v nichž se snoubí progresivita s humorným nejen nadhledem, ale rovnou vkladem, nikoli však prvoplánovým. Proto se dobře, leč závistivě, bavívám při poslechu alb, ale hlavně na koncertech Mikea Westbrooka či Kollektiefu Williema Breukera. Očekávání určitě po nějaký čas osobitě plnil Kontraband Milana Svobody, čerstvě mě v tomto duchu potěšilo nové album Nuselského uměleckého orchestru (NUO) klávesisty a dominantního skladatele repertoáru Jakuba Zitka DIXIE AND THE GANG (Amplión, 2007, 61:53), v jehož grafické výbavě multifunkčního člena orchestru Ivana Achera najdeme skrytý podtitul „flašinet hudba“. Úvodní minuta v podobě drsné dechovky v kmochovsko-neworleánsko-flašinetovém duchu zhuštěně naznačí, kam až mohou sahat kořenné výhonky stylu NUO. Přestože skladby jsou pečlivě aranžované – jinak by při pestrosti dějů v nich neudržely soudržnost, znějí zde skvělé sólové a improvizační příspěvky osvědčených dechařských sólistů Marcela Bárty (altsaxofon, sopránsaxofon, klarinet, basklarinet), Pavla Hrubého (tenorsaxofon), Oskara Töröka (trubka) či Jana Jiruchy (trombon). Hlasové samply slouží především jako připomínka laskavé parodičnosti vlastní celému projektu, ať už například v Underpopu nebo snad v nejjazzověji znějícím titulu Metaxa, než aby ze skladby tvořily song. Vedle Zitkových skladeb k repertoáru alba po jedné ještě přispěli Marcel Bárta, Jan Jirucha, Jiří Šimek a Ivan Acher. Poslední z jmenovaných přispěl do české hudební pokladnice akčním jazzovým krimi s názvem Tatort. Hudba NUO v sobě velmi zdařile spojuje možnosti dnešní elektroniky s akustickým zvukem dechových nástrojů. Přemíra syntetických zvuků v jazzu bývá obvykle náhražkou nedostatku hudby vlastní, u NUO je to jako s pověstným kořením: pečlivě je vážen smysl v souvislostech zvuku ostatních nástrojů. Zajímavé je, že celé album je prodchnuto zvláštní melancholií, možná spíše touhou upřednostnit muzikálnost před zvukovým pokusnictvím, jak je dnes posluchačům hojně předkládáno. Přítomnost podstatných hráčů z Vertigo Quintetu a Limba v součinnosti se Zitkovými nápady a Acherovým citem dokladuje existenci generační jazzové ,klaky‘ s osobitým názorem na jazzovou hudbu. Budiž nerozmělněn. 

Vladimír Kouřil pro UNI 2/2008

1. Panoptikum jede

2. Dixie

3. Underpop

4. Fruti di Mare

5. Metaxa

6. Miňonky

7. Orbit Folk

8. Honolulu-Bucuresti

9. Pahru Exploited

10. Tatort

11. Panoptikum jede pryč